Jak jsem parkovala v řepě

S tím, že ženy neumí řídit rozhodně nesouhlasím. Bohužel jsem ještě neudělala nic proto, abych nám ženám vylepšila skóre. Spíš naopak....

Zprvu nutno asi říci, že nejsem vůbec zázračnou řidičkou. Celkově si myslím, že jediný důvod, proč jsem průkaz dostala, je to, že součástí zkoušek nejsou psychotesty. Instruktor v autoškole se mě ptal, jestli se mi bude líbit, když budeme mít společnou fotografii. Protože až nás v autě zabiju, na pomníčku budeme oba. Zkoušky jsem dělala v horečce ze střevní chřipky, takže si vlastně ani nepamatuju, kudy jsem jela.  Soustředila jsem se akorát na to, abych nepoblila tachometry. Pokud je potřeba zaparkovat podélně, raději volím zdravou cestu – projít se od kilometr vzdáleného parkoviště přeci ještě nikomu neuškodilo.

 Tři dny po Štědrém dnu jsem se vydala navštívit bývalého partnera, nechtělo se mi, nebyla jsem si jistá, jestli ho vůbec chci vidět. Nevěděla jsem, jak se rozhodnout. Inu dostalo se mi celkem jednoznačného znamení shůry. I když takovéto?! To se mi teda zdálo i na nebesa trochu přehnané. 

České cesty provází mnoho legend. Překvapivě tato silnice je zcela nová. Naštěstí tak zdrbaná, že se na ni mohu vymluvit. Krajnice vlastně neexistují, řešeno je to elegantním půlmetrovým schodem směrem do škarpy. Když mi po ní sklouzlo kolo, myslela jsem si bláhově, že se prostě vrátím zpátky na cestu. Vrátila, krokem skoro tanečním, tak jak plavalo auto po silnici, to by nedal asi ani Phelps. Zajímavé na tom všem bylo, že žádný život mi před očima neběžel. Šlo mi hlavou úplně klidně a jasně: Ten pán, co jede proti tobě v sanitce by asi nebyl rád, kdybys mu rozmlátila čumák na nové dodávce. Strhni to na druhou stranu do pole, nejsou tady stromy. A pak šok, než mi došlo, že auto pořád jede, byla jsem v půlce podzimní setby místního JZD.  

Zabrzdila jsem a vypla motor. Sama sebe jsem se ptala co teď, co mám dělat? Co se teď stává? V televizi řidičku vytáhne z auta někdo jiný. Mně teda naštěstí vůbec nic nebylo. Až na to, že jsem měla silné podezření, že jsem ale úplně blbá. Vzhledem k mé hysterické povaze jsem čekala, že mi potoky slz zkrápí hnutou poloosu a nic. Vystoupila jsem, zlomeným hlasem zavolala tatínkovi, že jsem měla bouračku a potom vztekle kopala čtvrt hodiny do kola, které bylo zdravé, přičemž všude okolo lítala řepa a bahno. Normální člověk totiž nabourá a skončí v příkopě. Já ne, já jsem musela příkop přeletět a vyjet tak, aby mě bylo vidět na celou Moravu. Své řidičské umění jsem postavila na ornicový piedestal. 

  Taťka přijel překvapivě klidný. Nafotil auto, které smířeně spočívalo v kořenové zelenině, krajnici, která se mi vysmívala. Zavolal odtahovku, navlekl mě do reflexní vesty a utěšil, že to prostě kurva klouže, no a co. (Bylo deset stupňů a už asi týden nepršelo.) To, že jsem byla v šoku dokazoval fakt, že jsem se nenatáčela k foťáku svou oblíbenější stranou obličeje. Až jsem dojela domů a konečně jsem začala řvát, dozvěděla jsem se, že tatínek zabil proudy sprostých slov ducha Vánoc na sto let dopředu.

 Aby toho všeho nebylo málo omylem jsem si udělala nemístný vtípek z Kačenky. Odeslala jsem zprávu, že jsem měla bouračku a vybil se mi telefon. Katka si tak vytvořila asi deset variant, co všechno vede k tomu, že mi nejde telefon. Nutno říct, že v osmi jsem samozřejmě zemřela. Když jsem telefon zapla uviděla šest zpráv a jedenáct zmeškaných hovorů, věděla jsem, že bude ze strany mé nejlepší kamarádky zle. Na mou omluvnou sms zareagovala věru literárně. „A ja ti desaťkrát volám, pretože neviem, čo si mám obliecť na tvoj pohreb. Ty krava!“  Není nad to, mít kolem sebe inspirativní lidi.

 Takže až potkáte řidičku, která jede po prostředku, rychlostí asi třicet kilometrů v hodině, ale tváří se, že předjíždí Lamborghini, tak jsem to zaručeně na nějakou dobu já. Ale já se do budoucna ve svém řízení opravdu zlepším. Jednou si totiž koupím opancéřovaný traktor, který bude při bouračce do pole vypadat, že ho oře….

 Jo a tatínek, ten mi teď střídavě říká Šemíku a Niky Laudo.