Jak mi zalehlo ucho

Další fejeton pro veselý začátek týdne, jestli se něco takového vůbec dá vytvořit.

Není asi úplně mým objevem, že lidi můžeme dělit na ty, co používají tyčinky do uší a na ty, co se jich bojí. Nevím, která z uvedených subkultur má pravdu, každopádně, pokud jste z jednoho nebo druhého tábora, není radno pokoušet se o přeběhlictví. Tedy pokud nesbíráte co nejbizarnější zážitky pro svůj blog. 

S Katkou jsme problematiku tyčinek do uší několikrát probíraly.  Vyprávěla mi tak plamenně o tom, jak je to nechutné, když si někdo uši nečistí, že jsem se nepřiznala, že patřím do skupiny "odmítačů uchoštourů". Tajila jsem to asi čtrnáct dní. Vždycky jsem si velmi nápadně a důkladně ucho vyčistila. Zvlášť, pokud byla Katka v místnosti. Musím říct, že jsem měla pocit asi jako když jde židovka za zády svých rodičů do kostela. V hlavě mi zněly výhružky maminky o proraženém bubínku. Přehrávala jsem si nepříjemný zážitek z dětství, kdy se mi otolaryngoložka pokusila vypláchnout z hlavy i mozek obrovskou stříkačkou.  

 Hlasy v hlavě se mi po čtrnácti dnech podařilo umlčet. Tedy i ty zvenčí. Čtrnáctého dne mi při názorném lhaní Kačce zapraskalo v uchu a levo mé hlavy zaplavil božský klid. Zpanikařila jsem, že jsem právě ohluchla. Naštěstí sluch nebyl ještě zcela ztracen. Katka to ověřila zpěvem zleva. I když tohle byla dosti riskantní metoda, neboť při jejím zpěvu se taky může stát, že dojde k poškození i zdravého ucha. Rozhodla jsem se všechno nechat na tělesných procesech a prostě počkat až mi třmínek a kovadlinka opět začnou spolupracovat. Třetí den jsem za sebou měla dvě dost nepříjemná setkání s auty, protože jsem je prostě neslyšela přijíždět. Rozhodla jsem se, že navštívím lékárnu, aby mi pomohli. Narazila jsem na nějakou alternativní bio-lékárnici. Odmítala mi zprvu prodat bezpečné chemické kapky a šermovala mi kolem slyšícího ucha ušními svícemi. Představa, že by mi nad mým výborně obarveným a pěstěným vlasem plápolala pochodeň, byla naprosto utopická. Ukecala jsem kapky a šla potupená za Kačkou. Ta si svou roli ošetřovatelky vyloženě užívala. Před každým kápnutím do ucha mě přinutila se jí omluvit za to, že jsem jí lhala a přiznat svou porážku. Bohužel kapky nepomohly. Akorát mi z ucha během dne nekontrolovatelně vytékaly na krk a do vlasů, což působilo trochu nepřirozeně a, jak řekl jeden pán za mnou v tramvaji, dosti „napoblití“.

 V neděli jsem již věděla, že chemie nezabírá. Bohužel, ušní svíčky v nedělní Brněnce neseženete a tak jsem musela googlit. Pochodeň sluchu, prý se dá nahradit smotanými novinami. Už tohle mě mělo varovat. U nás v bytě totiž žádné noviny nenajdete. A VOGUE překvapivě hrozně špatně hoří. (Dokonce ani stránky s ohavnou kolekcí od Vuittona nechtěly blafnout). Naštěstí jsou tu ještě letáky. Musela jsem o vhodný kauflandový ukecat jednu paní od nás z domu. Ale vzhledem k tomu, že měla naslouchátko, brzo nabyla dojmu, že jsme na stejné lodi a že bychom si měly pomáhat.

 Samotné vypalování stalo se divadlem pro celý vnitroblok. Půl hodiny jsem se bránila hysterickým ošíváním na balkóně. Ono, když vám lítají kusy hořících novin do obličeje, ani jógové uklidňující dýchání nepomůže. Nakonec jsem se uklidnila. Noviny hořely, ale ucho dělalo, že neslyší. Pod balkónem se sešla hezká skupinka obyvatel. Se zaujetím sledovali, jak Katka odklepává do kýble cosi, co z nádvoříčka vnitrobloku vypadá jako obří novinový joint.Hluše jsem se odplazila do bytu, čímž jsem podpořila ideu diváctva, totiž že už mám dost a že už bych to hulit neměla.

 A tak jsem si udělala nechtěný výlet do dětství. Opět jsem musela na ORL, protože sice bylo příjemné neslyšet Katčin zpěv stereo, jinak mi ale ucho celkem chybělo. Paní doktorka byla oproti časům, kdy si ji pamatuju o dost menší, bohužel, stříkačka se nezmenšila. Při výplachu ovšem nehrozí, že vám shoří vlasy, obočí i řasy, takže mi pro tuto operaci tentokrát stačilo jógové dýchání.  

A Katce už nelžu, protože kdo lže, tomu zalehnou uši.