Jak mě tatínek zapomněl v baletu

Sníh nikde a témata na fejetony se jen tak nenápadně rýsují. A tak jsem téměř psychoanalyticky zabředla do svého podvědomí a vyhrabala příběh, který je o sněhu a dětství a mých rodičích. Ideální předvánoční téma, nemyslíte? 

Zdá se mi to až neuvěřitelné, ale i já mám ještě příhodu z doby kdy „nebyly mobily“.

Vyrostla jsem na malé vesnici a do školy a kroužků jsem odjakživa dojížděla. Většinou jsem jezdila autobusem, který řídil náš soused, což bylo super, protože, když jsem někde vytrousila pětikačku na jízdné, nechal mě jet na futro. Ovšem středeční večery byly zásahem do rodinné logistiky, neboť jsem začala chodit na balet. Vím, že se možná teď ti, co mě znají, smějí, ale tenkrát můj netalent ještě nebyl tak zřejmý. Od nešikovnosti k roztomilosti je u pětiletého dítěte naštěstí jen skok. Z baletu mě pravidelně vyzvedával tatínek.

Bylo mi tedy asi šest let, když jsme měli ve škole sáňkovací dopoledne. To už samo o sobě bylo pro mě značně ponižující, protože jsme všichni vyrazili do školy v kombinézách a celej den jsme pak trávili v punčocháčích. I před KLUKAMA!!! Ovšem sáňkování jsem měla ráda, hlavně proto, že jsem byla vlastníkem červených sáněk s odklápěcí skříňkou v přední části, kam si kámoši mohli uložit svačinku. Tento svačinkový boxík, dělal z kusu plastu hotové Lamborghini. Horší pak bylo, když jsme zjistili, že nám zmrznul v boxíku během sáňkování salám…

No a po sáňkování jsem se vydala do baletu i s těmi červenými saněmi. Po hodině jsem čekala před naší místní ZUŠkou a taťka nepřijel. Říkala jsem si, že se taťka asi někde zpozdil a tak jsem čekala. Paní učitelce to bylo podezřelé, že odvoz nikde a tak mě instruovala, že pokud tatínek nedojede, tak mám jít do kanceláře, kde je pan správce a ten zavolá domů co a jak. To mi přišlo hrozně nelogické a nebezpečné. Jít za cizím chlapem a ztrapnit mého otce žalováním. Přišlo mi mnohem bezpečnější drapnout sáňky a vydat se po tmě, sedm kilometrů po hlavní silnici, domů. Já přesně nevím, kde se ve mně ten optimismus a odhodlání vzal, přišlo mi logické, že když znám cestu domů, tak tam prostě dojdu. V duchu jsem viděla rozzářenou maminku, která mě chválí, jaká jsem samostatná a šikovná. Přibližně po dvou kilometrech moje odhodlání ale začalo polevovat. I přes punčocháče a kombinézu mi byla zima a zvuk plastových sáněk tažených po asfaltu mi začal lézt na nervy. Naštěstí se po cestě linulo auto, ve kterém seděl tatínek! Bohužel žádná pochvala nenásledovala. Byl kupodivu hrozně naštvaný, nacpal mě do naší zelené škodovky a sáňky položil vedle mě. Dodnes si pamatuju, jak mi mezi pláčem přišlo zajímavý, že ty sáňky do auta tak pěkně vlezou.

 No a tak jsme dojeli domů, od maminky jsme dostali střídavě vynadáno oba. Naštěstí jsem už dospělá a je to promlčené. Někdy si říkám, že takováhle příhoda by Barnevernet nejspíše roztrhala na kusy.