Jak učím děti tancovat

Děti jsou vděčné téma a pro navíc mě i obživa. Jak vypadá taková běžná hodina tančení? Různě, ale paix des trois s nimi nenacvičíte...Vše ostatní v dnešním fejetonu.

Abyste si udělali o mém tanečním nadání trochu představu. Měřím skoro metr osmdesát a můj mozek si myslí, že mám tak o dvacet centimetrů méně. Proto ovládá tělo po lokty a kolena a zbytek za sebou nechává volně povlávat. Když se tedy pokouším o nějaký tanec vypadá to jako když na záchodě vyplašíte hajzlovýho pavouka. Láska k dětem se mi také úspěšně vyhýbá. Jediné, co se mi na nich líbí je, že dětské kolekce v obchodech s oblečením jsou většinou o třetinu levnější, než ty na mě. Bohužel studentský život je finančně náročný a každá koruna je dobrá, proto jsem se nějakým nenadálým řízením osudu ocitla na konkurzu na lektorku tanečního kroužku. Musím říct, že mám mimořádný talent na to působit důvěryhodně. Rok v baletu pro dospělé směle přetočím na baletní průpravu. Tři semináře, které v naší vesnici pořádal šedozelený jogín v rámci nějakého evropského měkkého projektu jsem vydávala za excelentní znalost strečinku. Práci jsem dostala a byla jsem náležitě proškolena. Z dvouhodinového vyprávění o tom, co všechno by mohly děti spolknout, kde všude by mohly uklouznout a co vlastně mají umět jsem si zapamatovala akorát jedno. Do hodin se převlékejte, rodiče musí vidět, že jste připravené. To mě zaujalo, utratila jsem peníze, které jsem ještě ani nevydělala za baletní dres a tylovou sukni a černé piškoty a punčochy a gumičku do vlasů a všechny jiné náležitosti, které by mi jistě i Darja Klimentová mohla závidět. Samozřejmě, že mě ve školce čekala apokalypsa. Deset řvoucích předškoláků, kteří se pohybovali absolutně nekoordinovaně a odmítali jakoukoli poslušnost. Podařilo se mi vytipovat jeden hyperaktivní element, který celý tento poťouchlý kolos dostává do neudržitelných obrátek. Zdálo se, že tato malá raketa nijak nereagovala na moje rozkazy a tak jsem se musela uchýlit ke kynologickému výcviku. Když totiž nemůžete odvolat psa, hodíte vedle něj kámen, nebo cokoli on se lekne, zpozorní a začne poslouchat. Po dětech jsem nemohla házet kameny a tak jsem mrštila jedním plastovým nemluvnětem, které se krčilo v rohu. Panenka, která vedle holčičky přistála, a které navíc uletěla hlava, zafungovala výborně. Děti najednou chápaly, co je to kruh. Do útvaru, který vytvořily bylo možné bez obav vepsat da Vinciho Vitruviovu figuru. Na další hodinu mě čekalo velké překvápko. Děvčátka, která minule cvičila v tepláčkách s vytlačenými koleny a vytahaných punčocháčích byla všechna v růžovém tylu a dresech s kamínky. Nevím, jak dlouho musely tahle malá dráčata ukecávat rodiče, ale všechny vypadaly naprosto báječně. Vymyslela jsem taky výbornou pomůcku a to krepákový pásek. Při tancování hezky vlál a navíc si holky odnesly přidanou hodnotu. Fialová barva, která se z krepáku uvolnila na zpocené ručičky se strašně špatně umývala. Nejen z rukou, ale také z koberce, záclon a školkových záchodových prkýnek. Ukázková hodina pro rodiče, která se konala za půl roku dopadla i přes mé bezesné noci naprosto dokonale. Rodiče měli radost, že to holkám tak sluší a skoro si nevšimli, že tři tance jsou vlastně stejné, akorát pokaždé na jinou hudbu a s jinou rekvizitou. Z pedagogických nebes mě však sundala jedna z mých cvičenek, když se mě po pololetí zeptala, kdy už se konečně vrátí ta jejich lepší paní učitelka. Nešťastně dítě, netuší, že už nikdy nebude stát první v řadě na holubičku… Případné rodiče, kteří si tento článek čtou bych chtěla uklidnit, že jejich děti jsou ve zodpovědných rukou a takto lajdácky se tvářím pouze ve fejetonech.