Jak jsem dělala první rozhovor

Každý máme o své budoucí kariéře nějakou představu. Bohužel někteří z nás neumí ani programovat, ani stavět domy a tak chytáme jakoukoli příležitost praxe za pačesy, byť by byla skoro plešatá....

Když jste tak všeobecně chytří, tak je to všeobecně super. Když nejste ale na technické obory, tak jste konkrétně dost v háji. Studujete obory humanitního zaměření a z každé strany vás straší, že skončíte na pracáku, že jste k ničemu a že celou Filozofickou fakultu univerzity vyhodí do vzduchu a svět o nic nepřijde. Ne, že by se mi nelíbila kariéra nadějné spisovatelky. Ale v životopise rozhodně nemíním mít napsáno: Zahynula velmi mladá a v bídě. A tak se snažím si své CV napěchovat k prasknutí. Všude jsou ze mě nadšení, dělám poskoka zadarmo, jenom abych si mohla přidat do životopisu řádek navíc. Když se konečně dostanete od mytí nádobí v redakční kuchyňce k něčemu opravdovému, trvá to dost dlouho. (Nebo se to někdy taky nestane.) A tak když jsem se stala redaktorkou fashion oddělení v jednom nejmenovaném magazínu, byla jsem štěstím bez sebe. Kvůli pracovní schůzce jsem projela do Prahy pětistovku, aby mi řekli, že když jsem až z Moravy, že jsme to klidně mohli vyřídit emailem. Dostala jsem tedy opět čestnou funkci a v hlavě jsem si malovala, jaká všechna témata zpracuju. Naplánovala jsem si rozhovor s jednou z majitelek nově vzniknuvšího Brněnského obchodu. Když jsem si tak schůzku domlouvala vůbec mi nedošlo, že nemám diktafon. Musela jsem si tedy zapůjčit MP3 přehrávač od kamaráda. Nevím, kdo tomu vyvíjel program, ale můj tajný tip je něco mezi surikatou a velrybou. Přehrávač reagoval naprosto chaoticky, nahrával jenom někdy po silném stlačení. Když jsem doma do něj zkoušela mluvit nenahrával nic. Spustil se vždycky až ve chvíli, kdy jsem na jeho adresu spustila vulgarismy. Do smartphonu jsem si tedy pro jistotu taky ještě nainstalovala diktafon, večer jsem se pomodlila, přečetla horoskop a doufala, že to nějak dopadne. Návštěva obchodu byla moc fajn. Narychlo jsem splašila fotografa, který byl ochoten udělat fotky za pěkněděkuju. Majitelka přišla včas, přehrávač odpočítával čas, takže zdánlivě nahrával. Smarphone každých pět minut upadal do spánkového režimu. Říkala jsem si, že to nevadí, že kdyby náhodou byl na MP3 nějaký hluk, tak to dohledám v těch útržcích mobilu. Náš fotograf si dal heřmánkový čaj a po dobu rozhovoru pořídil moc hezké fotky. Já jsem se v otázkách dost zamotávala a byla jsem ráda, že majitelka byla celkem ukecaná. Po hodině a půl mého zakoktávání si k nám přisedl i fotograf. V rámci rozhovoru jen tak mimochodem položil tři otázky. Všechny byly trefné a k tématu a absolutně mě nenapadly. Dělala jsem jakoby nic, že mi jako vůůůůbec nevadí, že nám do toho zasáhl, že to pak vystřihnu. Co mě však čekalo doma, z toho jsem se dlouho vzpamatovávala. MP3 nenahrála NIC. Jediná věta, která se ozvala byla: „Zkouška, zkouška, zítra rozhovor naostro.“ Vytočil mě i můj hlas, protože slyšet sama sebe, to je hnus! Vrhla jsem se proto na smartphone. Složka ukazovala dvě nahrávky. Svitla mi naděje. Na chvíli. Na jedné bylo, jak si fotograf objednává heřmankový čaj. Ta druhá, delší, obsahovala můj monolog o tom, jak se v česku kradou kola. Podrobila jsem tedy svou mysl archeologickému výzkumu a zbytek jsem vygooglila. Článek jsem splácala a šéfredaktorce poslala. Za dva dny přišla smrtelná rána. „Článek by chtěl trochu přepracovat, ale fotky jsou geniální, tak my ti to otiskneme.“ Samozřejmě, že jsem se zhroutila, že nejsem schopná napsat nic pořádného. Nakonec jsem si z toho vytáhla přece jenom něco pozitivního. Umím kolem sebe vytvořit dokonalý tvůrčí tým, který místy pracuje i za mě a to není málo! A jak říká babička, žádný učený z nebe nespad a když jo, hned se zabil. Nebo ho zabili ostatní, protože jim lezl na nervy. Já mladá v bídě nezahynu! P. S.: Samozřejmě, že fabuluju, geniální byly nejen fotky, ale i článek.