Jak jsem si zapsala umělecký přednes

Asi máme všichni nějaká ta traumata ze školních let. Pro mě je to moje milá češtinářka, která nejen, že nechápala můj slohový smysl pro humor, ale hlavně mě absolutně nezvládla připravit na okresní kolo recitační soutěže. Sen o účasti na festivalu  Wolkrův Prostějov, zahynul už ve školním kole. A tedy, když jsem teď ke konci studia, potřebovala nějaké ty Cčkové kredity, zvolila jsem si Umělecký přednes.

 Když se nás pan doktor ptal, proč jsme si zaregistrovali zrovna Umělecký přednes, nezapsala jsem se asi zrovna nejlépe. Všichni zdůrazňovali, jak hynou pro poezii. Já jsem plácla, že nutně potřebuju tři levné kredity, abych úspěšně dostudovala. „I tací tady byli,“ poznamenal pedagog a udělal si u mého jména malý křížek. 

Zvolila jsem báseň Mozart v Praze od Jaroslava Seiferta. Mé neochvějné přesvědčení o mém rétorickém talentu vybouchlo na druhé strofě. „Slečno Magdaléno, odkud jste?“ Řekla jsem, že z Přerova, protože se mi absolutně nechtělo vysvětlovat, kde přesně lupou hledat mou rodnou vesničku. „Áha, no já tam ten Holomóc dost slyším, to bude těžká práce.“ Liza Doolitlová vedle mě v tu chvíli rázem vypadala jako Cicero… 

Následovalo čtení básně s porozuměním. Musela jsem si nastudovat nejen všechno o Mozartovi. Taky jsem musela vidět většinu jeho oper. Dále jsem musela zjistit, jací ptáci se zdržují v okolí Bertramky, kde Mozart v Praze žil. Abych jako měla představu, který ten pár zkřehlých ptáků se slétá k jeho hrobu a abych to do projevu náležitě a jiskřivě dostala.Recitaci jsem si měla zkoušet nahlas. Nejlépe před publikem. Představa, že posadím vedle sebe pět Slováků a jednoho Poláka, abych je každý večer terorizovala literárními skvosty, byla absolutně utopická. Publikum jsem musela vytvořit imaginární. Na stěnu nad postelí jsem vedle plakátu Lady Gaga nalepila ještě Audrey Hepburn. Mezi plakáty jsem posadila našeho bytopsa, aby jakože bylo na koho koukat při recitaci. Pes se projevil jako naprosto nespolehlivý posluchač. Asi nemá cit pro seifertovskou poetiku. U třetí sloky vrhl na mou postel sáček od kuřete, který vytáhl z koše před naší společnou chvilkou poezie. 

Vrcholem semestru stala se besídka. Učitel vytisknul program recitace na lesklý papír, takže jsem měla pocit, že se účastním nějaké skupinové svatby. Já jsem šla samozřejmě první. Pochopila jsem až později… U čtvrté sloky se začali všichni kolegové otráveně ošívat. Říkala jsem si v duchu, že jsou to blbci, že já je budu muset taky potom poslouchat. Jakoby někomu mohlo uškodit hezkých patnáct minut nepřetržité recitace. Jak jsem ovšem záhy zjistila, moje báseň byla bezkonkurenčně nejdelší. (Ostatní recitovali tak do osmi minut.)

Zajímavé taky bylo, jak na mě působila tréma. Můj obličej se na několika místech choval jako po špatném botoxu. V určitých partiích se nepochopitelně přestal hýbat. Jiné partie se pro změnu nekontrolovatelně třásly. Vyslovit tedy slovo vyžadovalo velké úsilí. Ochrnuté kusy obličeje navíc nabraly fialovou barvu. Ty třesoucí se pro změnu byly úplně bílé. Moje hlava tak vypadala jako recitující fialovo-bílý globus.

 Besídku uzavřel pan doktor výběrem dvou studentů, kteří se zúčastní právě Wolkrova Prostějova. (V nominaci jsem už ani nedoufala). Dále nám pověděl, že za svůj největší úspěch nepovažuje  spolupráci s Valérií Zawadskou, nýbrž recitujícího ajťáka.

Takže se na festival poezie asi zase nepodívám. I když, možná, když budu hodně psát a všechny s tím otravovat, probojuju se do čítanek a ty nebohé děti mě budou přednášet povinně. I na Wolkrově Prostějově. A nebo takový recitační festival Řihákové Lhota. Ten by mé češtinářce vyrazil červenou tužku z pařáty.