Divadelní recenze: Jméno v Městkém divadle Brno

Když jsem zjistila, že bude Městské divadlo Brno uvádět francouzskou komedii Jméno, srdce mi zaplesalo. Znala jsem tenhle kus ve filmové verzi a velmi mě pobavil. 

 V konečném důsledku se ukázalo, že není moc dobré znát předlohu dopředu (přijdete o lecjakou zábavu), ale stejně to vůbec nebylo špatné.

 Zápletku bych popsala takto: Doma u hospodyňky a intelektuála sejde se trombonista a tak trochu snob, který čeká se svou krásnou partnerkou první dítě. Snob všem z legrace oznámí, že jeho potomek bude se jmenovat Adolf. Zdánlivě nevinný vtípek zapůsobí jako rozbuška dlouho odtikávající bomby jejich vzájemných vztahů. Jak to tak u konverzačních komedií bývá, sympatie se různě přelévají, aktéři se navzájem spojují a obviňují, zastávají, až nakonec nezůstane na nikom nit suchá, lítají stoly a kuskus se zašlapává do drahého koberce. I když se vám to možná jeví teď až moc rozjíveně, není tomu tak. Ansámbl zvládl udržet tok představení uměřený, nepřeháněl to s patosem, ale ani s přílišně rozjuchaným humorem.

No aby toho chválení nebylo příliš musím šťournout do dvou věcí. Tou první je scéna. Obyvák s nízkým stolkem a různě rozmístěnými sedacími pytli a polštářky. Zrovna ty pytle mě hrozně iritovaly. Všichni víme, že se na nich sedí blbě a i herci to vědí a celkem jsme to viděli i my, že to vědí. Různě se na polštářích klátili a poposunovali a musím říct, že mě to rozptylovalo. Protože se domnívám, že neměly sedací pytle žádnou zvláštní symboliku, vyměnila bych je za normální křesla.

Druhou, o něco podstatnější věcí jsou francouzská jména. Vyslovovat je není žádná sranda a už vůbec ne v afektu. Když Pierre Garaud (Viktor Skála)napomíná Vincenta Larchet (Martin Havelka) za to, že jméno jeho syna Apoléna říká jako Apolón a my přitom víme, že sám stihl už třikrát říct Apolón sám, je to cele skoro tak zmatené jako tahle věta. Prostě herci jména navzájem komolili, čímž občas zavládl zmatek, zejména v hledišti. Taky vypravěčský part byl až příliš popisný a ve chvíli, kdy se začal odvíjet obraz na jevišti, jsem začala ztrácet jako posluchač pozornost a divácký instinkt převládl, což byla škoda.

Jestli je potřeba někoho vyzdvihnout, tak je to rozhodně Alena Antalová v roli hostitelky Babu. V poslední třetině se stala totiž taková nemilá věc – jedné paní se udělalo v hledišti zle, bylo potřeba rozsvítit, sehnat doktora mezi diváky, zavolat sanitku, paní odvést (naštěstí to byl snad jen kolaps z horka) zhasnout a znova hrát. To všechno se stalo při jednom z vrcholných monologů Babu, kdy vyčítá manželovi všechny ústrky, které za život kvůli němu utrpěla. Alena Antalová po přerušení navázala tam, kde skončila a možná i díky vyděšení, které divadlem kvůli kolapsu divačky zavládlo dostal monolog nový rozměr, příchuť opravdového smutku.

Možná mě budou znalci kamenovat, že chválím pošetilou grotesku. Já se ovšem domnívám, že v divadle má své místo i komedie bez zjevného přesahu. S jemným humorem, který svižně plyne. Nedočkali jsme se hořkosladkého konce, vyvolaných existenčních otázek, které jsou poslední dobou v divadle velmi oblíbené a i já je ráda vyhledávám. Jméno je komedie milá, bezstarostná, dobře zahraná, a když budete hodně přemýšlet, nějakou tu depčičku si z toho stejně můžete vytáhnout.

Jenom se prosím dopředu nedívejte na film. Je výborný, ale připravíte se zbytečně o zážitek

(Recenze byla uveřejněna 28.9.2015 na blogu Thálie na provázku)